Jan Kotěra

Architekt Jan Kotěra si vysloužil přívlastek „zakladatel moderní české architektury“. Můžeme si klást otázky, co je na Kotěrově architektuře českého, důležité však je, že si Kotěrův zakladatelský mýtus osvojily generace jeho žáků a meziválečná avantgarda se hlásila k jeho odkazu. Jak psal Jaromír Krejcar v Kotěrově nekrologu: „V tom tkví tajemství jeho školy a její životnosti, že nebyla nikdy výrobou epigonů, ať už dobrovolných či donucených […] Kotěrovo jméno dnes stojí opět ve štítu nejmladší generace umělecké.“ [1].

Jan Kotěra se narodil v Brně, vystudoval odbornou školu stavitelskou v Plzni. Po jejím absolvování se seznámil s Josefem Mladotou ze Solopysk, pro nějž nejprve navrhl úpravu zámku v Červené Lhotě na Sedlčansku a Mladota jej pak finančně podporoval na studiích ve Vídni. Kotěra ve Vídni působil v letech 1894 až 1897, kdy studoval ve výběrovém atelieru na vídeňské akademii u Otto Wagnera. Setkal se tu s významnými představiteli vídeňské Secese – Josefem Maria Olbrichem, Kolomanem Moserem, pozdějším představitelem Wiener Werkstätte Josefem Hoffmannem, Slovincem Jože Plečnikem nebo krajanem Leopoeldem Bauerem. Přestože si Kotěra celý život Wagnera považoval, jeho školení o univerzalistické moderně musel, stejně jako řada dalších absolventů Wagnerovy školy, záhy opustit. Historik architektury Jindřich Vybíral k tomu píše: „Wagnerovo školení vštípilo mladým umělcům značnou zdrženlivost vůči tužbám výtvarnými prostředky projevovat či vytvářet národní či lokální svébytnost, [protože] se vyslovoval pro univerzální jazyk moderní architektury, odpovídající společné západní kultuře a obecně sdíleným technickým vymoženostem.“ [2]

Kotěra za svůj diplomní projekt ideálního klasicismu města Calais odporující rastru Wagnerova univerzálního velkoměsta a uzavřený do konceptu klasicistní hvězdice získal tzv. Římskou cenu. V roce 1897 tedy odjel do Itálie studovat klasickou architekturu. Z cesty se vrátil do Prahy, kde v roce 1898 získal nejprve dočasné místo profesora architektury po Friedrichu Ohmannovi, později se jeho působení změnilo na trvalé. V letech 1902–1905 navrhl Kotěra, jenž byl ovlivněn zájmem o lidovou kulturu podníceným Jubilejní národopisnou výstavou v roce 1895, řadu staveb, které v různých obměnách využívaly lidové ornamenty či materiály tradiční stavební kultury. Vznikly tak víkendový domek Jana a Boženy Herbenových, vila Františka Trmala či vila Františka Fröhlicha. Zájem o lidovou kulturu Kotěra uzavřel návrhem Národního domu v Prostějově (1905–1907). Současně ale Kotěra rozvíjel typ velkoměstského domu s dekorem ve stylu vegetabilní secese, což představuje dům Františky a Lva Peterkových na Václavském náměstí v Praze (1899–1900) či Okresní dům v Hradci Králové (1901–1904). Skutečný modernistický zlom nastal v Kotěrově díle kolem roku 1908. V této době projektoval utilitárně koncipované dělnické domy pro železniční kolonii v Lounech, ale také svůj vlastní velkorysý dům na Vinohradech v Hradešínské ulici, který je oproštěn jak od secesní výzdoby, tak od veškerých národních stop. Mohutná schodišťová věž je v exteriéru pojata jako prázdná, abstraktní plocha střídající lizény ze světlého režného zdiva a hrubé omítky. K věži dosedá kubická hmota zakončená stanovou střechou, jejíž vnitřní dispozice je navržena podle nejaktuálnějších poznatků racionalizace obytného prostoru. Kotěra do vily přesunul jak svou architektonickou praxi, tak architektonickou školu, kterou v roce 1910 založil na Akademii výtvarných umění. 

V této době začal Kotěra pracovat na projektu budovy muzea v Hradci Králové, kterou můžeme považovat za nejbohatší syntézu Kotěrových principů: moderního historismu na jedné straně a snah o očišťování a abstrahování architektonického prostoru na druhé. V době mezi lety 1910–1914 se Kotěra zabýval racionalizací staveb veřejné i obytné architektury. Její funkce a z ní vyplývající konstrukce měla být podle Kotěrovy vlastní teorie „konstrukce prostoru“, jež byla ve skutečnosti zjednodušením a syntézou Gottfrieda Sempera, Karla Böttichera a Otto Wagnera podstatou architektury [3]. O Kotěrově věcnosti svědčí projekt Laicherova domu na Vinohradech nebo vila Viléma Charváta ve Vysokém Mýtě. Velkoměstský monumentální styl ale Kotěra neopustil: svědčí o tom budova Všeobecného penzijního ústavu v Praze s kubizujícími prvky. Blízký byl Kotěrovi i moderní klasicismus, který uplatňoval především pro židovskou klientelu: dvojvila bratří Mandelíkových v Ratboři u Kolína nebo Lemberg-Gombrichova vila ve Vídni.  

Během první světové války byl Kotěra zproštěn branné povinnosti, protože jako c. k. stavební rada měl zajišťovat chod státu a současně mu to nedovolovalo zhoršující se psychické onemocnění. Za války se Kotěra věnoval především funerální a memoriální architektuře, jíž se příležitostně věnoval od počátku kariéry. Přestože byl hned v roce 1918 nařčen z kolaborace s poraženou Rakousko-Uherskou monarchií, získal možnost podílet se na několika prestižních projektech: obnoven byl projekt Právnické fakulty, kterému se Kotěra věnoval od roku 1908 a před válkou jeho realizaci zabránil konzervativní následník trůnu František Ferdinand d’Este [4], dále Kotěra navrhoval výstavbu vládního komplexu v Petrské čtvrti, ředitelství Ringhofferových závodů na Smíchově , obecní dům v Hradci Králové a ředitelství Vítkovického hutního těžařstva. Realizovány byly pouze poslední dva návrhy. Kotěra se, stejně jako v této době architekti ve Vídni, ještě více přiklonil k monumentálním formám a formám moderního historismu. Kotěra zemřel na plicní onemocnění v nedožitých dvaapadesáti letech. Kotěrův zakladatelský mýtus začal budovat hned druhý den po jeho úmrtí Zdeněk Wirth, který v jeho nekrologu napsal: „z vlastní vůle i z příznivého osudu velikým zakladatelem české moderní architektury“. [5]
 LZL

Poznámky

[1] Jaromír Krejcar, Jan Kotěra, Stavba, roč. 1923–1924, svazek II, s. 4–7

[2] Jindřich Vybíral, Regionalismus jako umělecký program a tržní strategie. Josef Hoffmann a Leopold Bauer na severní Moravě a ve Slezsku, Bulletin Moravské galerie v Brně, roč. 2005, č. 51, s. 97–102, cit. s. 98

[3] Svá teoretická východiska Kotěra formuloval ve svém raném a téměř jediném článku v časopisu Volné směry, který v té době redigoval. Jan Kotěra, O novém umění, Volné směry, roč. 1900, IV., č. 4, s. 189–195

[4] Dostavěna byla až po Kotěrově smrti v letech 1926–1930 Kotěrovým nejbližším spolupracovníkem Ladislavem Machoněm.

[5] Zdeněk Wirth, Jan Kotěra, České slovo, roč. 1923, č. 18. 4. 1923, nepag.